1. kapitola
1.kapitola
Od onoho osudného dne uplynulo pár let. Lidé však na zkázu a krveprolití nedokázali zapomenout. Jak by také mohli? Po smrti mnoha vojáků a několika aristokratů došlo k mocenské nerovnováze a naprostému chaosu. Bez dědiců čelily mnohé rody vymření. Všichni si museli položit otázku, kdo ponese odkaz těchto mrtvých rodů. Ani král nebyl ušetřen těchto obav. Oba kandidáti na trůn podlehli zkáze černého mraku, který zpustošil obě znesvářené armády.
Všichni si byli vědomi důsledků této katastrofy. Nikdo z mocných však nevěděl, jak k této zkáze došlo. Kdo byl viníkem jejich útrap a bolesti? Kdo stojí za stvořením této hrůzy? Každý si přál znát pravdu a zodpovědět tyto otázky. Výjimkou nebyl ani král Lernoa. Jenže chaos a zmatek byl přednější. Bylo nutné upokojit rody, které se začínaly hádat o moc, a nalézt ideálního dědice trůnu. Ani jedno však nebylo lehké. Rody chtěly využít situace a zlepšit svá postavení ve společnosti. A zatímco pokukovaly po majetcích mrtvých, nepřestávaly pozorovat krále, který měl z jejich řad vyvolit toho nejpovolanějšího.
Tyto strkanice a spory způsobily, že se nikdo o incident nezajímal. Lid však nezapomněl. Masakr se dotkl i jich. Mnoho mužů se z tažení nevrátilo, a zvláště matky se dožadovaly vysvětlení toho, co zabilo jejich milované syny. Liknavost krále vedla k tomu, že se objevilo mnoho teorií. Někteří lidé věřili, že to sama bohyně přírody Inatha seslala hněv na znesvářené strany. Další tvrdili, že to byl zásah divé ženy z lesa. Velekněz bohyně světla Uniry však neoblomně tvrdil, že temný mrak byl bůh zkázy, temna a zoufalství, který byl povolán na svět lidí. Veleknězi věřil skutečně málokdo. Ti, co mu však naslouchali se začali dožadovat napravení této křivdy a volali po bohově krvi. A tak se objevilo mnoho lovců boha Sertha, kteří se rozjeli do všech koutů, hledající slávu za porážku zla. Mnozí se však ztratili a nikdo o nich již neslyšel. Ti, co se vrátili, však nenašli jedinou zmínku boha a tak zájem o bohovu hlavu začal upadat.
Král sám byl zvědavý, kdo stojí za zkázou výkvětu království. Nikdo mu však nebyl schopen donést potřebné důkazy a království vyžadovalo jiný zájem než pomstu mrtvých. Oficiálně tak král neučinil nic. To se však změnilo, když král Lernoa podlehl svému věku a zanechal království v ještě větším zmatku.
Smrt krále totiž nepřinesla nic dobrého. Lernoa si následníka trůnu nestihl nezvolit. Proto musela zasednout šlechtická rada a z řad urozených vybrat někoho, kdo zaplní prázdné místo. Volba padla na nejstaršího syna vévody z Irthinu, který měl v ten čas nejvyšší moc v království. Vévoda byl velmi šťastný, ale byl si vědom toho, že jeho syn nebude mít snadný začátek. Nový král byl vyvolen radou, nedostal požehnání krále ani neměl požehnání bohů. Lid tak nového krále nevítal s otevřenou náručí. Královstvím se šířily pochybnosti a schylovalo se k nepokojům.
Vévoda proto synovi navrhl, aby nechal prošetřit zkázonosný mrak. Kdyby ukázal lidu, že se o strašlivý incident zajímá, jistě by si je naklonil. Král Ernien si rad otce vážil, přesto váhal. Prostý lid bylo nutné si naklonit, ale také potřeboval podporu šlechty, která stále nebyla jednotná. Zvláště nepokojné byly rody, co se trůnu dožadovali také, nicméně je rada nevyvolila. Bylo nutné tyto vrtkavé pány přesvědčit a předejít tak případné válce. Jenže tu byla i další skupina lidí. Prostý lid i šlechta byli jeden problém, kněží druhý. Velekněz zarytě tvrdil, že to sám Serth vstoupil do jejich království, pozabíjel vojáky a nyní se kdesi ukrývá. Erien si nemohl dovolit poštvat proti sobě vyslance bohů. Kdyby ztratil jejich podporu, nezáleželo by, co by učinil. Okamžitě by byl sesazen. Erienovi tak nezbylo nic jiného, než se obrátit na svého mladšího bratra a poslat jej prošetřit celý incident. Král sice nepovažoval svého bratra za vhodného, ale nikomu jinému úkol svěřit nemohl. Kdyby někdo jiný vyřešil případ, mohl by přijít o korunu a přijít o náklonnost lidu. Velekněz si této situace byl vědom, proto nikterak králi neodporoval, ač s královým výběrem nesouhlasil. Naléhal však, aby s královým bratrem vyjel i jeho nejvěrnější stoupenec, rytíř, který onu hrůzu přežil.
Král nad tímto rozhodnutím jen mávl rukou. Celkově jej tento případ nezajímalo. Jeho zájmem byla šlechta, nikoli černý smrtící mrak, který se od onoho dne neukázal. I jeho bratr byl pro krále nedůležitý. Byl mladší, nebyl zdatný v boji a v rodině měl postavení nepotřebného. Erien tak neměl žádné výčitky, že vysílá bratra do možného nebezpečí v doprovodu pochybného rytíře, bez jakéhokoli jiného jištění. Nechal si tedy bratra zavolat, předal mu rozkazy a vyslal jej pryč.
Ridrich, Erienův bratr, měl z celého úkolu špatný pocit. Nevěřil, že má nějakou možnost zjistit, co se před lety stalo. Bratrovi, svému králi, však odporovat nemohl. Zabalil si vše potřebné a připojil se k rytíři Ettienu de MaRanderovi. Jejich cesta vedla na místo zkázy a k vesnici, kde to údajně všechno začali. Tam hodlali začít své vyšetřování. Bylo to však jen gesto. Šlechta i král sám nepovažovali úkol za splnitelný. Král toto považoval za gesto a šlechta za způsob, jak se zbavit nepotřebného bratra. Ridrich si však byl vědom, že za selhání bude přísně potrestán. S prázdnýma rukama před bratra nemohl předstoupit. Zatímco Ettien nadšeně prohlašoval, jak konečně zjistí pravdu a zjednají pořádek, Ridrich přemýšlel, kde získat nějaké důkazy, případně zda si nějaké nevymyslet.
Ettienova přítomnost však nespočívala jen v jeho zápalu. Jakožto jeden z přeživších mohl předat Ridrichovi očité svědectví onoho dne. Ettien tehdy, stejně jako dnes, hájil zájmy krále a jím zvoleného následníka. K vojsku se přidal se svými přáteli a všichni si mysleli, že se z tažení vrátí jako vítězové a získají si přízeň samotného krále. Všichni Ettienovi přátelé však zemřeli. Ettien se vrátil živý a každému ochotně vyprávěl, co prožil. Nikdo mu však příliš nevěřil. Většina lidí měla zato, že se rytíř zbláznil. Nebyl by jediným. Přeživší většinou nebyli schopni popsat celou situaci. Všichni se shodli na černém mraku, pocitu beznaděje a zoufalství, bolesti na prsou či neschopnosti se pořádně nadechnout. Víc si nepamatovali. Když se probudili, byla většina jejich druhů po smrti.
„Popiš mi ještě jednou, co se na tom kopci stalo,“ vybídl svého společníka Ridrich a mírně se se nadzvedl ve třmenech, aby ulevil ztuhlému tělu. Jeli už několik hodin, a i když byl Ridrich na koně zvyklý, i jej již zmáhala únava z neustálé cesty. I jeho hnědá kobylka, Una, byla unavená. Měla svěšenou hlavu a její krok působil plouživě.
„Stál sem na kopci a sledoval ty zrádce,“ zvolal Ettien a pohlédl na Ridricha. Oči se mu nadšeně leskly a Ridrich měl co dělat, aby na tváři neukázal jedinou emoci. „Všichni sme byli připravení je pořádně prohnat, jo to jo. Nikdo nepochyboval, že vyhrajem. Taky jak bychom mohli prohrát? Sama bohyně Unira shlížela na naše činy a ochraňovala nás,“ vztáhl muž ruce k nebesům a cosi zamumlal. „A pak se to stalo,“ pokračoval rytíř, jako by nepřerušil svou řeč. „Nad tou prokletou vesnicí plných bezbožných zrůd se objevila černočerná postava. Obrovská. Vysoká jako hora. Svírala meč. Obrovský meč. Jen mávla a padaly hlavy. Všude stříkala krev…“ začal popisovat Ettien a Ridrich přestal poslouchat. Tento popis byl nepravdivý. Všichni mrtví neměli jediné tržné zranění a na jejich tváři byl dokonce jakýsi zasněný výraz. Právě tento výraz byl tak děsivý.
Ettien dál popisoval hrůzný výjev plný krve, křiku a děsu. Ridrich jej zamyšleně pozoroval a přemýšlel, zda něco na tom, co Ettien říkal, je pravda. Dost o tom však pochyboval. Ettien byl zarostlý, neupravený a jeho šaty byly tak špinavé, že to vypadalo, jako by rytíř spával ve chlévě než v pohodlné posteli.
„… nedal,“ dokončoval svůj horlivý projev rytíř. „Unira se přede mnou zjevila, rozmáchlým gestem odhodila tu zrůdu, já jí sekl mečem a ta bestie s děsem utekla,“ podotkl nakonec a hrdě vypjal hruď. „Jo. Nebejt mě, všichni by tam vypustili duši. Ale já a Unira sme je zachránili, to teda jo,“ pokýval horlivě hlavou a pak znovu vzepjal ruce k nebesům a zamrmlal jakási slova, kterým nebylo rozumět.
Ridrich jej pokýval hlavou a zadíval se na obzor. Bylo teplé ráno. Obloha byla bez mraků a vše působilo pokojně a klidně. Ridrich si s povzdechem pročísl hnědé vlasy a opět se zamyslel nad nešťastnou situací, do které jej bratr dostal. Jako už mnohokrát zvážil své možnosti. I útěk z království mu přišla na mysl. Kdo ví, co jej čeká po návratu domů.
„Támhle to bylo!“ vyjekl Ettien a Ridrich prudce vzhlédl. Rytíř ukazoval na kopec, který měli před sebou. „Tam sme byli, tam sme s Unirou bojovali. Přesně tam, to teda jo. Bylo to tam, jak je ta tráva. Přesně tam sem stál, když se objevil ten démon.“
Ridrich se více narovnal a upřeně se na místo zadíval. Nebylo ničím odlišné. Nikdo by nehádal, že se tu před lety cosi událo. Zelený kopec posetý květinami. Žádná cesta, pole či pastvina. Jen další kopec z mnoha dalších.
„Jsi si jist?“ nadhodil Ridrich.
Ettien si odfrkl. „Je to von. To poznám, to teda jo.“
Rridrich měl již na jazyku otázku, dle čeho si je Ettien tak jistý, ale nakonec se rozhodl mlčet a pouze přikývnout. Ettien jeho gesto přijal tak, že se zasmál a rozjel se na vrchol kopce. Ridrich jej chvilku s podmračením pozoroval, ale nakonec jej následoval. Na vrcholu se oba dva rozhlédli. Ridrich nevěděl, jak Ettien místo poznal, ale skutečně se jednalo o místo masakru. Z vrcholu kopce byla vidět nejen vesnice, ale také protější vrch, kde se nacházela druhá armáda, která byla rovněž zasažena smrtící temnotou.
„Tam sou,“ sykl Ettien. Ridrich se na něj podívala a kopíroval pohled svého společníka. Nenávist byla směřována na vesnici, která žila čilým ruchem. Ridrich viděl ženy nesoucí různé předměty, hrající si děti i starce posedávající před staveními. I pár mužů bylo vidět procházet vesnicí, většina však byla jistě v okolí a pracovala.
„Kdo je tam?“ zajímalo Ridricha a přemýšlel, kde se vzala taková nenávist v rytířově hlase.
„Jsou to zrůdu, neznabozi, milovníci Sertha, to jo. Oni jsou ti, co to všecko způsobili… všecko,“ vyjekl rytíř a rozhodil ruce. „Nechali nás zabít, jako dobytek. Ale já jim to vrátim. Vrátim jim to, jo… přesně to udělám,“ sykl a zaťal čelist. Ettien si zřejmě již nebyl vědom, že není sám a dál si cosi mrmlal pro sebe. Ridrich mu však nerozuměl, protože rytíř mluvil příliš potichu. I tak sem tam zaslechl nějaké to nepřátelské slovo, a to jej znepokojovalo. Rytíř byl zřejmě připraven celou vesnici vyvraždit a srovnat se zemí. Právě kvůli tomu si Ridrich nebyl tak jistý, zda by se měl se svým společníkem vydat do vesnice. Potřeboval se dozvědět, co se tehdy stalo. Nepotřeboval však nepokoje, hádky a problémy. Obrátil se tedy zcela na Ettiena a díval se, jak počínající zuřivost poznamenávala rytířovu tvář.
Ettien nebyl nijak hezký. Měl hranatý obličej, baňatý nos a tenké rty, jejichž levá strana byla zkřivená. Tvář měl poznamenanou prodělanými neštovicemi, které tak téměř skryly drobnou jizvu na levé tváři. Jeho hnědé husté vlasy byly slepené a špinavé. Jediným kladným rysem rytíře byly modré jiskřivé oči. Nyní však rytíři levý koutek úst neustále škubal, i na tváři mu sem tam projel záchvěv. Ridrich si také všiml, že rytíř neklidně poklepává prsty, když ovšem nerozhazoval rukama, a neustále se v sedle neklidně pohybuje. Rytířův kůň byl však na takové jednání zřejmě zvyklý, nijak se nepohyboval a poklidně stál, zatímco jeho pán neustále škubal za uzdu.
„Uklidni se, Ettiene,“ poznamenal Ridrich rázně. „I démoni mají informace, které potřebujeme a mrtví nám je nedají. Musíme vědět, co se stalo z jejich pohledu. Třeba jsou nevinní, jako jste byli vy.“
„Pchá,“ vyjekl rytíř a zuřivě se na Ridricha zadíval. „Moc dobře vědí, co se stalo. Moc dobře ví, co provedli. Neměli bychom s nimi jednat. Jsou to zrůdy, zplozenci temnoty. Nic nám dobrovolně neřeknou. NIC!“ vyjekl Ettien a poskočil v sedle až kůň neklidně zafrkal. „Měli bychom je zajmout, předvést před našeho pána a předhodit je našim kněžím.“
Ridrich se zamračil. Věděl, že kdyby tohle udělal, řekli by vesničané i to, co nebyla pravda. Řekli by cokoli, jen aby je nechali na pokoji. Výslechové metody ve jménu krále byly poměrně známé a děsivé. Ridrich by se raději sám zabil, než aby byl vystaven něčemu takovému. „Zkusíme to nejprve mírovou cestou. Jsme jen dva,“ poukázal na skutečnost a doufal, že šílenství na okamžik ustoupí a v rytíři vyhraje logické a racionálnější já. „Pokud bychom napadli jen jednoho z nich, ostatní by nás obklopili. Nevyhráli bychom a králi nic nepřinesli. Zkusme to takto, dokud nás chrání paní Unira.“
Rytíř zafuněl, ale naslouchal mu, a to bylo pro Ridricha uklidňující. „Dobře, uděláme to tak, ale pak pošleme pro vojsko a zničíme to hnízdo zla,“ naléhal Ettien. Ridrich na ta slova jen kývl hlavou a uvědomil si, že si na rytíře bude muset dávat dobrý pozor. Ettien nebyl jeho spojenec a zcela jistě si neuvědomil závažnost situace. Cokoli se stane, bude jistě hned hlásit veleknězi nebo samotnému králi.
„Pojďme,“ řekl jen Ridrich a odsunul pochybnosti stranou. Nyní na ne nebyl čas. „Musíme do vesnice nejprve dojet a bude chvíli trvat, než najdeme někoho, kdo si bude věci pamatovat. Mnozí jistě utekli,“ strachoval se šlechtic. „Musíme být také opatrní. Nevíme, co nás tam čeká. Takže musíme být klidní a co nejvíce nenápadní.“
Rytíř se začal po těchto slovech smát. „Utekli? Ne… jsou to démoni. Oni se pasou na hrůze a beznaději. Tohle místo je živí, to jo. A určitě o nás vědej. Jsem nejvěrnější Uniry a určitě si mě pamatujou. To já bojoval po jejím boku…“ Ridrich si jej dále nevšímal a popohnal svou klisnu do klusu. Čím dříve začne, tím dříve bude moci přemýšlet nad tím, co dělat.
Dojeli do vesnice bez jakéhokoli problému. Ettien sice neustále kmital očima a hledal nějakého démona. Přitom si neustále mumlal modlitby a ve strachu vzýval bohyni Uniru. Sem tam dokonce sáhl i po meči. Čím více se však blížili, tím se Ettienův strach měnil v pohrdání. Začal urážet démony a nazýval vesničany hanlivými názvy. Dle toho, co Ridrich zachytil, považoval Ettien místní za zbabělce a slabé posluhovače Sertha. Ridrich doufal, že rytíř v kritický okamžik utichne a nechá jej jednat. Bylo by velice nešťastné, kdyby Ettien proti nim vesničany poštval. Ridrich měl už takto problémů dost, nepotřeboval řešit případný nepokoj.
Jakmile se však přiblížili k vesnici natolik, že je lidé mohli zahlédnout, nastal shon. Ridrich s úžasem sledoval, jak se všichni rozutekli. Ženy naháněly s křikem své děti do budov a muži jim v tom pomáhali. Všichni zahazovali to, co měli v ruce a v panice před nimi prchali. Ettien vítězoslavně zařval a pak se začal šíleně smát, zatímco Ridrich ustaraně zastavil svého koně a zmateně se na scénu díval.
Během chvíle byla vesnice prázdná. Ettien ve svém šílenství vjel mezi chalupy, tasil meč a začal se jím zběsile ohánět. Ridrich místo toho, aby rytíře uklidnil, seskočil z koně a vydal se k nejbližším dveřím, na které pokojně zaklepal. „Otevřete, prosím,“ vyzval obyvatele klidně a doufal, že se něco stane. Nechtěl vesničany děsit. Potřeboval jejich ochotnou pomoc, nikoli jejich strach a hrůzu. Nic se však nedělo. V chatrči bylo ponuré ticho a Ridrich se znechuceně podíval na Ettiena, který byl nyní na nohou a dál vítězně vykřikoval chválu bohyni světla.
„Pane?“ uslyšel tichounký hlásek. Ridrich ustoupil ode dveří a zadíval se na malého ušmudlaného chlapečka v otrhaných hadrech. Malý klučík měl stále kulatý obličejík, mírně nakrčený nosík, sešpulené rty a velké hnědé oči. Černé vlasy měl neupravené a ten, kdo mu je upravoval neměl příliš jistou ruku, protože měl ve vlasech spousty nerovností. Šedá košile měla na sobě mnoho černých a hnědých fleků a hnědé kalhoty měly tolik děr, že na chlapci držely silou vůle.
Ridrich k němu přišel. „Ano?“ nadhodil.
„Vy ste rytíř?“
„Jsem bratr krále,“ podotkl Ridrich a postavil se co nejrovněji. Bradu mírně pozvedl, i když stále shlížel dolu na chlapce. Snažil se tak napodobit eleganci a nadřazenost šlechty, i když to nikdy neuměl. Jakožto druhorozený a slabší neměl v otcových očí takové postavení, aby byl prezentován před šlechtou. Drželi jej stranou, čehož Ridrich využíval ke studiu. Nebyl tedy silný a ani neuměl se zbraní jako bratr, byl však vzdělaný, sečtělý a měl inteligenci, jakou oplýval málokdo na královském dvoře. To však znamenalo, že se neuměl vybraně chovat, neměl řádné vystupování a byl pokládán za neohrabaného křupana. Království si cenilo síly, nikoli inteligence. Mudrci byli prohlašováni za podivíny a méně cenné, kteří nepatřili mezi vybranou společnost. Tady však Ridricha nikdo neznal, a tak mohl mladý šlechtic předstírat, že je někým, kým ve skutečnosti není. Jeho slova i postoj měla na chlapce patřičný vliv, ač u dvora by nijak neoslnil.
„Kde máš rodiče?“ zajímalo Ridricha.
„Mrtví,“ pokrčil kluk rameny. „Ste rytíř?“
„Jsem jejich pán,“ podotkl a pokusil se napodobit bratrův pohyb ruky. Elegantní mávnutí, jako by o nic nešlo. Na dvoře by mu tento pohyb neprošel, ale chlapec neznal správnou etiketu a pohyb užasle pozoroval. „Jak vidíš. Potřebujeme pomoci. Budeš ochoten stát se jedním z mých poddaných a pomoci mi?“
„Nesmim,“ zamumlal klučík plaše a podíval se na zem. „Teta by mě zmlátila.“
„Kdy zemřeli tví rodiče?“ zajímalo Ridricha.
„Příšera je sežrala,“ zamumlal chlapec a vzhlédl. V očích měl veliký strach. Ridrich se na něj zadíval. „Jsem tu, abych příšeru porazil a zahnal.“
Kluk vytřeštil oči, vypískl a utekl. Ridrich odolal touze se za chlapcem rozeběhnout, ale nechtěl jej vyděsit více, a tak jen sledoval, jak chlapec utíká k jedné stavbě, aby se tam skryl a nevylézal. Ridrich se mračil. Doufal, že vesničané budou vstřícnější. Tato situace jej netěšila a Ettien mu svým chováním rozhodně nepomáhal. Rytíř totiž nyní pobíhal ve vesnici a vyzíval démony, aby s ním změřili síly. Ridrich si povzdechl a upravil si svůj plášť, než nespokojeně mlaskl. „Ettiene!“ štěkl. „Nech toho. Nikdo tu není,“ zabručel.
„Ale…!“
„To je rozkaz, Ettiene. Pořád jsem tvůj pán a na to nezapomínej,“ došla Ridrichovi trpělivost a Ettien se rozmrzele uklidnil. Nicméně měl v očích vztek a na Ridricha shlížel značně nespokojeně. Ridrich si byl vědom toho, že jím rytíř pohrdá stejně, jako všichni ze šlechty. I přes to všechno byl však stále syn vévody a bratr krále a Ettien jej tak musel poslechnout.
„Jak si můj pán přeje,“ zamumlal Ettien znechuceně. Rytíř se rozhlédl a odfrkl si. Zasunul meč do pochvy a přešel k Ridrichovi. „Jaký je plán, můj pane?“ nadhodil a výsměšně se na něj díval. „Poprosíme neznabohy, aby vyšli? Podplatíme je? Nebo padneme na kolena a budeme prosit?“ smál se rytíř Ridrichovi do očí. „Vyzveme božstvo? Říkal jsem, že z nich nic nedostaneme. Měli bychom…“
„Mlč!“ obořil se na něj rozzuřeně Ridrich. Měl toho muže plné zuby. Nejraději by… Zhluboka se nadechl, vydechl a pak se rozhlédl. Musel se zamyslet a vymyslet lepší strategii. Netušil, čeho se vesničané bojí. Možná démonů, možná stejně jako Ettien viděli nepřátele všude, a tak je považovali za zrůdy. Ať se báli čehokoli, musel Ridrich jejich obavy rozptýlit a přijít na něco, jak místní donutit mluvit. Tak nebo tak bude muset Ettiena držet stranou. Ať už byla pravda jakákoli, jednání rytíře všechno jen zhoršovalo.
„Přesuneme se jinam, rozbijeme tábor a rozhodneme se co dál,“ podotkl Ridrich. „Ale rozhodně tu nebudeme dělat nic z toho, co navrhuješ,“ prohlásil a pokusil se o povýšený tón i postoj. „Ač jsou tvé nápady jistě zajímavé, nebudou dozajista nijak účinné. Zkus zatím vymyslet něco lepšího, než se přesuneme do případného tábora,“ tím prošel kolem rytíře a přešel ke svému koni. Nasedl a vydal se pryč. Nenávistného pohledu rytíře si nijak nevšímal.
Ridrich se do vesnice vrátil sám, zatímco Ettien hlídal jejich provizorní tábor před démony a silami zla. Rytíř byl tímto úkolem nesmírně nadšený. Seděl před ohništěm s rukou na jílci meče a vyhlížel jakéhokoli nepřítele. Ridrich byl za tuhle skutečnost rád. Obával se totiž, že by jej rytíř mohl sledovat.
Ridrich zvažoval, zda vzít koně nebo do nedaleké vesnice dorazit pěšky. Usoudil však, že koněm by na sebe předčasně upozornil, a tak jej nechal v táboře. Do vesnice se dostal po cestě bez problémů a vesničané před ní neutekli. Alespoň ne hned. Když však Ridrich došel dost blízko, aby jej lidé viděli, okamžitě se mu klidili s křikem z cesty. Ridrich, stejně jako minule, rozmrzele stál sám mezi staveními a znechuceně se rozhlížel. Celá situace jej nesmírně rozčilovala.
„Maj strach,“ uslyšel klidný hlas. Ridrich se ohlédl a zadíval se do očí muži, který na něj působil prapodivným dojmem. Dle očí by soudil, že je mladý, ale dle voskové barvy pleti a shrbeného držení těla soudil, že jde o starce. „Sem Rendal,“ podotkl muž a znaveně si promnul šedé oči. „Potřebuješ ňák pomoc?“
„Mé jméno je Ridrich, jsem bratr krále,“ poznamenal Ridrich pokojně a upřeně se na muže díval. Ten si po jeho představení jen povzdechl a zachmuřeně se rozhlédl. „Si jeden z nich, co?“ zadíval se mu muž do očí a Ridrich zmateně nakrčil čelo.
„Kdo podle tebe jsem?“ zajímalo šlechtice a upřeně Rendala pozoroval.
„Dle tety seš normální,“ nadhodil vesničan a Ridricha tak zmátl o mnoho víc. „Hmm… poď se mnou. Budem mluvit.“
Ridrich zaváhal. Neměl chuť někam chodit a obzvláště s cizincem, ale jinou alternativu neměl. Všichni ostatní se už dávno schovali a jak to vypadalo, lépe na tom nebude ani později. Vydal se tedy za mužem a nechal se zavést k židlím, které byly rozestavené na verandě jednoho z domů. Rozhodně nešlo o něco, na co by byl Ridrich zvyklý. Staré dřevěné židle však byly udržované a čisté, a tak Ridrich pokojně usedl bez obavy, že by se poranil o třísku.
„Čeho se bojí?“ zajímalo Ridricha po chvilce ticha.
„Šecko je děsí,“ poznamenal Rendal s povzdechem. „To, co se stalo, bylo děsný,“ zachvěl se muž. „Všude byly mrtvoly,“ mávl rukou. „Všude. Šicky mluví o rytířích, vojácích… panstvu. Nikdo nemluví vo nás. I my sme trpěli, víš? Úroda byla pryč, dobytek řval v bolestech. Jako by jim někdo vysál šecku krev. Ti, co se probrali, to museli uklidit. Uklízeli jsme měsíce a měsíce. Úroda nebyla žádná. Žili sme jen ze zásob, a i ty došly. Měli sme štěstí. Měšťáci nám pomohli. Tak sme přežili. Nikdo ale nebyl stejnej. Někdo se zbláznil, někdo ochuravěl… někdo jako já zestárl. Hodně lidí zdrhlo. Hlavně do města. Bylo to zbytečný. Jako by nás držela ňáka kletba. Každej se pak vrátil a přitáh někoho sebou. Všichni sou to prokletý, ztracený duše. Žádali sme velekněze, aby pomoh, ale řek, že si to zasloužíme, protože jsme přivolali… jeho,“ zarazil se muž a pak udělal před tělem propletl prsty ve znamení zahánějící temnotu.
„Takže jsi tu byl, když se to stalo?“
„Jo.
„Viděl jsi to?“
„Šecko.“
„Co se stalo?“
Rendal se na Ridricha nedůvěřivě zadíval. Na dvojici padlo tíživé ticho. „Můžeš mi věřit. Nepřišel jsem vám škodit. Jen jsem přišel zjistit, co se stalo a jak tomu do budoucna můžeme zabránit,“ snažil se svého společníka uklidnit Ridrich. Rendal se více zamračil, ale nakonec si povzdechl. „Slyšel sem vo tobě,“ podotkl místo toho a Ridrich překvapeně zamrkal. „Moje stará teta vo tobě mluvila. Tichý ale hodný dítě. Pán, co se stará. To říkala. Proto ti povim pravdu, ale nikomu jinýmu,“ poznamenal Rendal vážně a upřeně se na Ridricha zadíval. Ten jeho slova akceptoval kývnutím hlavy a čekal, co mu Rendal poví.
„Šecko začlo těma armádama. Najednou tu byli. Nikdo nás nevaroval, nikdo nic neřek. Měli sme klidnej život, dyž přitáhli,“ začal se Rendal rozčilovat. „Ničili úrodu. Chystali se bít na našich polích a pastvinách. Bez polí, bychom hladověli. Jenže jim to nestačilo. Ne. Přijeli sem. Nepamatuju se, kolik jich bylo. Pět, šest? Na tom nesejde,“ sykl Rendal a v očích měl vztek. „Plenili, znásilnili několik našich žen,“ praštil pěstí do opěradla židle. „Zabíjeli. Zamordovali ženu řezníka. Ten jednoho z nich popad a vodtáh do lesa. Pak se vobjevil temný mrak. Lidi, zvířata i rostliny zamordovaný. Všude těla, ale žádná krev. Král nepomoh, nikdo neposlal pomoc. Pak přišli rytíři. Pásli po… něm,“ podotkl Rendal a opět udělal znak zahánějící temnotu a temné tvory. „Vobčas s nimi byla řeč, ale většinou ne. Byli tací, co zabíjeli. Lidi, zvířata… bylo jim to fuk,“ ohrnul nos. „Ale lidí tady nikdy neubude. Umíraj, roděj se… nebo přicházej další. Každej prokletej sem přijde hledat život.“
Ridrich se na něj mlčky díval. „Víš, kde je zdroj toho mraku?“
Rendal semkl rty. „Mrak přišel z lesa. Nikdo tam nechodí. Je to tam děsný. Nemůžeš minout. Každej to najde. Každej. Ale jen málo se jich vrátí. Buď vopatrnej, pane. Nejde jen vo život… i zdravej rozum tam můžeš ztratit.“
Ridrich se na Rendala upřeně díval. „Odkud mě tvoje teta zná?“
„Kuchtila u milost pána.“
Ridrich se podmračil. „Ainala?“
„Tak se menuje.“
Ridrich se pousmál. „Že jí pozdravuji,“ poznamenal a sáhl k pasu, odepnul měšec a vyndal dvě zlatky. „Děkuji ti Rendale za upřímnost, zde je poděkování tobě i tvé tetě.“
Muž znejistěl, ale nakonec natáhl ruku, převzal mince a s poděkováním odešel do domu. Ridrich dlouho zamyšleně stál a přemýšlel nad tím, co mu bylo řečeno. Nakonec se zadíval k lesu a vydal se k němu. Zpočátku se nic nedělo. Prošel kolem chalup, vstoupil na cestu a dál bezstarostně kráčel ke stromům. Postupně se však něco začalo měnit. Najednou nebyl tak bezstarostný. Začalo to nepříjemným mrazením po těle. Sem tam záchvěv, který jej rozptýlil jen na okamžik. Ale s každým krokem neklid jeho těla sílil. Vysoké duby se s každým krokem zvětšovaly, až se nad ním hrozivě tyčily a Ridrich se před nimi zastavil, aby je s pokorou sledoval. Jeho zrak se pak stočil do hlubin lesa a tělem mu projel záchvěv strachu. Les působil normálně, ale velmi tiše. Nikde nebylo nic slyšet. Hrdlo se mu stáhlo obavami. Takové ticho ještě nikdy nezažil.
Ridrich se zhluboka nadechl, na okamžik zavřel oči, aby si dodal kuráž a pak, když oči znovu otevřel, udělal krok. Minul první strom a jako by prošel jakýmsi závojem. Les padl do temnoty. Jen minimum světla padlo na lesní půdu i přesto, že stromy byly daleko od sebe. Ale děsivější než temnota, bylo ticho. Ridrich se ustaraně rozhlédl. Nic však nezahlédl. Žádné světlo, pohyb ptáka… nic. Kráčel dál po lesní půdě a jeho neklid sílil. Zem byla pokryta drobnými suchými větévkami a hnědými listy, které s každým Ridrichovým krokem vydávaly až nadpřirozený hluk. Ridrich se vždy polekaně rozhlédl. Slyšel jej někdo? Pozoroval ho někdo? A ticho jako by sílilo. Už nebyly hlasité jen Ridrichovi kroky. To jeho dech hlásil všem, kde je a bohové, jeho srdce… neohroženě však postupoval. Pomaloučku a co nejopatrnější kráčel v touze nevydávat žádný hluk. Odhrnoval větve, shýbal se, když bylo nutné překonat nějakou překážku. Les, jako by vyčkával a přemýšlel, kam kráčí. Před ním se objevilo houští, přes které nebylo nic vidět. Ridrich se rozhlédl, ale houští nekončilo. Bylo jakousi bariérou, kterou bylo nutné překonat. Ridrich se odhodlal. Pustil se do boje s živým plotem a děsil se zvuků, které vydával.
Nakonec se však ocitl na mýtině a ztuhl hrůzou. Oči se mu rozšířily, hrdlo se mu stáhlo, až se nemohl pořádně nadechnout a ruce se mu roztřásly natolik, že kdyby svíral meč, okamžitě by jej upustil. To, co viděl, totiž přesahovalo všechno, co očekával.
To místo bylo nádherné. Nejkrásnější, jaké kdy viděl. Bylo prosvětlené, zářivé od drobného jezírka vprostředku. Kolem rostly plané růže, jejichž sladká vůně bylo to nejkrásnější, co kdy, kdo mohl cítit. Uprostřed jezírka byl skleněný špalek tak mistrovsky vyrobený, až se zdál skutečný. Ta krása byla nezměrná. Každý by s úžasem zasténal a okouzleně hleděl na krásu krajiny. Nikde jinde nebyla tak svěží zelená tráva, růže takové vůně a krásné svěží fialkové barvy. Nikde nebyly takové zelené křoviny s bělostnými kvítky a stěží by kdo jinde hledal tak průzračně čistou vodu s bělostnými kamínky, které byly vidět zdaleka.
Tuto dokonalost však hyzdila krev a těla. Kusy těl. Skleněný špalek měl rudé stříkance po obvodu a z boku na Ridricha hleděla skelným pohledem hlava jakéhosi muže středního věku. Obtloustlé tělo leželo opřený o bok, ještě stále v pozici, jaké muži někdo setnul hlavu. O kousek dál leželo další tělo, zřejmě nějakého sedláka, které bylo spálené na uhel.
A tím výčet těl nekončil. Nalevo v křovinách ležela ruka. Na růžích vpravo čísi noha. Támhle z větve viselo čísi potrhané tělo. Všude, kam se Ridrich podíval bylo kus někoho, kdo se opovážil na toto místo vstoupit. A ta krev. Stříkance té rudé tekutiny pokrývala snad vše a ukazovala na brutální smrt všech těchto mužů. Konečně k Ridrichovi doputoval i pach této kapaliny. Smrt a zkáza byly pány tohoto místa.
Ridrich nad tou scénou zakolísal. Udělal jeden drobný krok, pak druhý a než jeho mysl stihla pochopit, co dělá, již běžel lesem pryč od toho příšerného místa. Nijak nedbal na hlasitost svého počínání. Přál si jediné. Být pryč od toho obrazu. Být daleko od toho, kdo roztrhal ony muže.
Jeho zběsilost zapříčinila, že nedával pozor, kam šlape. Stoupl na prohnilý padlý kmen, podjela mu noha a on spadl. Ve svém strachu se začal převalovat. Pral se s neviditelným útočníkem, sem tam vykřikl hrůzou či vyhekl námahou. Nakonec mu ale došlo, že nehrozí žádné nebezpečí a upokojil se. Ležel na zemi a zrychleně dýchal. Když se dostatečně uklidnil, pomalu se zvedl a rozhlédl se. Les se nikterak nezměnil. Stále byl podivně temný a nepříjemně tichý.
Ridrich si chtěl promnout oči, ale zjistil, že se mu ruce nekontrolovatelně třesou. Raději se bez ohlížení opět vydal na cestu. Nyní šel klidněji a příměji. Netrvalo nijak dlouho a ocitl se na cestě, která vedla do vesnice. Nejistě se na okraji zastavil a díval se na vesničany, kteří vylezli ze svých domovů a nyní prováděli své každodenní činnosti. Ridrich je chvíli pozoroval, ale pak se otočil a vydal se do tábora za Ettienem. Přitom se snažil vzpamatovat z hrůzného zážitku.
„Co to bylo?“ hlesl po nějaké době a zmateně se podíval na své ruce, které se ještě stále chvěly, přesto již ne tolik, jako prve. Uklidňoval se. „Jaká moc tomu místu vládne?“ zeptal se opět nahlas. Nikdo mu však odpověď nedal. Zaťal tedy ruce v pěst a ohlédl se. Nikdy nevěřil, že za zkázou je bůh temnoty, ale po tom, co viděl, začal o svém přesvědčení pochybovat. Nebylo v moci smrtelníka stvořit něco takového. Něco tak krásného a přitom hrůzného. Ridrich se zachvěl. Stále cítil vůni růží, i krve. Byla to odporná kombinace.
Znovu se oklepal a donutil se ke klidu. Nechtěl, aby na něm Ettien cokoli viděl, nepotřeboval rytířovo šílenství povzbuzovat. Už takto stačilo, že je Ridrich špinavý a všude má na sobě důkazy o zběsilém chování v listí. Jistě si bude muset vymyslet věrohodnou historku, díky které se mu rytíř nevysměje. Ať si však namáhal hlavu jakkoli, nic jej nenapadlo a jeho mysl se navíc stále vracela k tomu, co prožil. Trápilo jej to do okamžiku, než došel do tábora. Tehdy se mu konečně ulevilo. Vědomí, že již není sám jej upokojilo, a to i přesto, že šlo o někoho, jako je Ettien.
„Co vám to udělali?“ vytřeštil na něj Ettien oči. Ridrich se na něj zmateně podíval. „Ty zrůdy se vopovážily vztáhnout ruku na člena královského rodu,“ vyjekl rytíř a prudce vyskočil na nohy. „Ale já je zničim. Potrestám je za vás, pane, jo to jo. Budou litovat že mě kdy potkali. Bestie, monstra!“
Ridrich svého společníka zmateně pozoroval. Nechápal rytířovo jednání ani jeho slova. Přesto usoudil, že jde o jeho vzhled. Snad vypadal více neupraveně, než očekával. Pohlédl na své šaty a uznal, že musí vypadat skutečně děsně. Jeho bavlněné hnědé kalhoty byly potrhané a špinavé. Plášť měl na levé straně roztržený, zřejmě se o cosi zachytil. Přesto Ridrich pochyboval, že Ettiena rozrušilo pár děl a špína. Sám rytíř vypadal daleko hůř.
Zatímco rytíř dál běsnil a vyhrožoval těmi nejhoršími způsoby smrti, vydal se Ridrich k nedalekému prameni, aby se osvěžil a napil. Když se naklonil nad vodu, pochopil, co Ettiena tak rozrušilo. Jeho hranatá tvář, dříve neporušená a jen zdobená mírným strništěm, byla nyní samý strup a škrábanec. A co víc, na čele se mu objevila hluboká vráska, která tam dříve nebyla. Vždyť mu bylo pouhých devatenáct let. Co však byla největší změna, byly šedavé pruhy v jeho hnědých vlasech. Ridrich užasle zvedl ruku a uchopil pár šedých vlasů. Nevěřícně se na ně díval a nemohl pochopit, co se to s ním stalo. Když se podrobněji podíval na ruce, zjistil, že i tam je mnoho změn. Objevil pár škrábanců, několik mozolů a co bylo nejhorší, měl pocit, že jeho dříve svěží lehce opálená kůže zbělela a zestárla.
Ridrich na ten obraz nevěřícně hleděl, než mu došlo, že se mu zřejmě začalo dít to samé, co popisoval Rendal. Ustaraně polkl. Nebyl tak věřící, jako jiní, ale i on měl přirozenou obavu z prokletí. Pokud byl proklet, jak se to stalo? Kdo stojí za tím vším? A jak zvrátit osud vesničanů? Nepřál si předčasnou smrt. Nechtěl být prokletý, nechtěl přinášet zkázu blízkým, a hlavně matce, kterou nadevše miloval. Napadlo jej, že by měl z království odejít… a pokud je prokletý, neměl by nad tímto rozhodnutím váhat.
________________________________________________________________________________________________________
Ahoj. Konečně se mi povedlo kapitolu dokončit. Opravu jsem však stihla jen předběžnou, takže se za případné chyby omlouvám. V průběhu týdne, případně o víkendu, bych se na kapitolu ráda znovu podívala a chyby opravila.
Doufám, že se vám kapitola bude líbit a za jakýkoli komentář budu moc ráda.
Přeji hezký zbytek večera a úspěšný začátek v novém týdnu
ZaZo
Komentáře
Přehled komentářů
Jak říká náš doktor, když přijde na oddělení : ,,Krása, to je radost pohledět!" A tu stejnou větu bych použila k tvé kapitole. Jen tak dál!
Re: Krása...
(zazo, 1. 10. 2019 18:52)Děkuji moc za komentář. Tato moudrá slova také říkával i jeden můj známý. Ještě však dodával: "... až do okamžiku, než mi někdo přinesete brejle." :D Doufám tedy, že toto není ten případ.
Krása...
(Esiabethka, 1. 10. 2019 14:42)