Povídky

Ahoj,

omlouvám se za pozdní přidání, jak už se stává tradicí :/. Nicméně jsem pochopila, že pokud někdy budu tvrdit, že budu mít v následujících dnech čas, mám zaklepat na dřevo. Protože jsem tak posledně neučinila, měla jsem poměrně náročný čas. 

Dnes jsou ovšem Vánoce a to je čas klidu, pohody a hlavně rodiny. Přeji všem, aby si dnes všichni odpočinuli, strávili čas s nejbližšími a vyřešili případné spory. Přeji všem, aby dostali to, co si nejvíce přejí. 

Brzy nashledanou

ZaZo

2. kapitola

Ridrich pozoroval tančící plameny a přemýšlel nad tím, co v tom prokletém lese viděl. Nijak se nesnažil usnout, ač byla hluboká noc. Věděl, že není schopen spánku. Jeho myšlenky se neustále točili kolem hrůzného nálezu a mysl mu předkládala množství otázek, na které marně hledal odpovědi. Nejpalčivější otázkou však byl stav roztrhaných těl. Ridrich neviděl žádné známky rozkladu, nevšiml si jediné stopy zvířete hodujícího na mrtvolách a jisto jistě si nepamatoval typický zápach hnijících těl. Všichni vypadali, jako by zemřeli v ten samý okamžik jen krátce před tím, než se Ridrich objevil.

Ridrich si povzdechl a více se schoulil do svého pláště. Neměl dobrý pocit z toho, co viděl a stále cítil mrazivé úponky děsu, který jej zachvátil. Všechno bylo tak nadpozemské, tak neuvěřitelné, že Ridrich pochyboval, že by mu někdo uvěřil. Ale i kdyby se našli tací, co by mu naslouchali, jistě by všichni došlo k závěru, že toto dílo mají na svědomí vesničané, kteří by pak draze zaplatili za jeho slova.

Ridrich z toho všeho měl velmi zlý pocit. Dle všeho byl na vině řezník, který ze žalu cosi udělal. Mladý šlechtic však nedokázal přijít na to, co. Ridrich sice nebyl knězem nebo veleknězem nebo druidem či kněžkou, byl ovšem velmi sečtělým a náboženství rozuměl jako málo kdo v zemi. Znal rituály k přivolání deště, ovládal zpěvy k utišení bouří, znal také obřady k promlouvání s nejvyššími pány. Ale nikdy neslyšel ani nikdy nečetl nic, čím by se některý z bohů dal přivolat. A i kdyby to snad bylo někde zaznamenané, jak by se při bozích k takovému rituálu dostal řezník, který ke všemu neumí číst?

Ridrich si povzdechl a vzhlédl. Okamžik neviděl nic, jak byl zaslepen září plamenů, ale pak si všiml pohybu při okraji lesa. Okamžitě vyskočil na nohy a sáhl po luku se šípy, které měl připravené. Upřeně sledoval temný okraj lesa. V ten okamžik jej upoutal další pohyb, tentokrát více ze strany. A pak další pohyb a další. Ridrich se zamračil. Pak to uviděl. Stín, jak elegantně proběhl mezi křovinami. Vlci. Obcházeli po okraji a sledovali je. Ridrich si nachystal šíp. Věděl, že vlci si k ohni netroufnou a pokud by jich pár zastřelil, zažene je zpět do lesa. Přesto. Pokud byli vlci hladoví a pokud budou dostatečně rychlí, či zoufalí…

Najednou k němu dolehlo vystrašeně zakňučení z několika hrdel. Okraj lesa se rozvlnil, jak se vlci rozutekli do všech směrů v prudké panice. Ridrichovi při tom pohledu přejel mráz po zádech. Co mohlo vlky tak moc vyděsit? Napjatě stál s lukem v ruce a zvažoval, zda probudí Ettiena, či nikoli. Než se však stihl rozhodnout, vyšlo z lesa ohromné monstrum. Vlk tak obrovský, jako ten nejmohutnější medvěd. Mocné tlapy dopadaly na půdu s tichou zlověstností, oheň ani Ridrich toto monstrum nijak neděsilo.

Ridrich se o vzhled tvora nezajímal. Nežasl nad temnou srstí, která byla temnější než stín. Nežasl nad bělostnými zuby, které mohly jasem konkurovat sněhu. Ridrich jen s děsem sledoval oči vlka. Tam, kde měla být duhovka, byla jen temně rudá barva připomínající zaschlou krev. A místo čočky, toho úžasného černého bodu běžných očí, byl jasný hořící plamen.

Ridrichovi se roztřásla kolena, ale luk držel pevně. Byla to jeho jediná zbraň, jediná naděje, že ještě uvidí východ slunce. Napjal tedy tětivu a vystřelil. Šíp vyletěl a neomylně se zabodl do nohy obrovitého monstra. Monstrum se zastavilo. Naklonilo mohutnou hlavu na stranu, jako by zvažovalo svůj další počin. Ridrich tohoto využil k přípravě dalšího šípu a znovu vystřelil. Tentokrát do druhé tlapy zvířete.

Mohutný vlk ani nezakňučel, i když z ran vytékal rudý pramínek krve. A to už letěl třetí šíp, způsobující zranění na rameni zvířete. Ani tehdy zvíře nezařvalo bolestí. Ne. Začalo se smát. Krutým, ledovým, lidským hlasem se smálo a Ridrich děsem ustoupil. Nemohl ze zvířete spustit zrak, nemohl promluvit, stěží byl schopen nějakého pohybu.

„Blázne,“ zabručel vlk, když se konečně dosmál. „Blázne,“ řekl znovu. „Ale přeci jsi rozumnější než ti ostatní. Odejdi, pomoz mi, nebo zemři. Vol rychle, člověku, protože pak bude volba učiněna za tebe,“ varoval jej vlk. Pak zvíře stočilo zrak na spícího rytíře. „Toho zabij, než tě jeho činy budou stát život.“

Ridricha cosi zašimralo na tváři a on se po tom ohnal rukou. Po chvilce se ten nepříjemný pocit vrátil, a to mladého šlechtice probudilo. Zpočátku zmateně hleděl na oblohu, která byla sice posetá hvězdami a bylo ještě šero, ale již se začínaly objevovat první paprsky slunce.

Ridrich si zpočátku nepamatoval, kde je a proč spí na louce. Posléze se mu však vrátily vzpomínky na děsivý les, hrůzný palouk, a ještě děsivější zvíře. Prudce se posadil a s šokem se díval na okraj lesa. Šlechtic vyskočil na nohy a vydal se k místu, kde monstrum stálo. Napadlo jej, že se mu vše jen zdálo, ale brzy objevil několik kapek temné krve a své tři šípy, které sice byly zakrvácené, ale jinak neponičené.

Ridrich šípy vzal a zmateně si je prohlížel. Přemýšlel, co se stalo a kam vlk zmizel. Nepamatoval si, že by usnul či ztratil vědomí. V jednom okamžiku na něj vlk mluvil a pak se probouzel na louce, jako by mu nehrozilo žádné nebezpečí.

Ettien si tento okamžik vybral k tomu, aby se probudil ze svého spánku. Ridrich jej užasle sledoval a vzpomněl si na vlčí varování. Bylo to však varování, které bylo k jeho prospěchu, nebo ku prospěchu monstra? A co když měl Ettien celou dobu pravdu a došlo zde k bitvě mezi dvěma bohy? Unira a Serth… světlo proti temnotě. Bylo by něco takového vůbec možné? Ridrich prve pochyboval, ale nyní si nebyl jistý.

Ridrich se však nehodlal se svými zážitky a myšlenkami dělit, a určitě se nechtěl dělit s Ettienem. Ridrich si nebyl jist, zda nevěří muži jako takovému, či nevěří mužově šílené mysli. Přesto však by potřeboval nějaké rady, nějaká vysvětlení toho, čeho byl svědkem. A zvláště by rád našel vysvětlení vlkových slov. Odejít a zemřít byla slova, kterým zcela rozuměl, ale matoucí bylo, že vlk chtěl jeho pomoc. Odejdi, pomoz mi nebo zemři. Ta slova se mu v hlavě opakovala. Odejdi, pomoz mi nebo zemři.

Ridrich i Ettien usedli ke snídani a Ridrich si hned všiml, že je rytíř pobledlý.

„Byl sem uvězněn v noční můře,“ zamumlal najednou rytíř. „Seděl sem po boku Uniry jako její nejvěrnější. Ten zlotřilej Serth nám klečel u nohou, kam taky patří,“ sykl muž nenávistně. „Byl to nádhernej sál. Bílej, křišťálovej. Ale pak všecko zčernalo. Všecko se počalo bortit. Podlaha praskala a paní jen stála a mlčela. Nic nedělala. Prosil sem paní, aby to zastavila. Nic neučinila. A pak se ten zloduch začal smát. Bylo to úděsný, to teda jo,“ zakončil své vyprávění Ettien a Ridrich se podmračil.

Ridrich jen kývl hlavou a lokl si z čutory čisté vody. „Sny jsou někdy děsivé.“

„Sny? Vize!“ štěkl najednou Ettien. „Bohové nás varují. Serth chce zničit naše království, zabít našeho krále a zničit paní Uniru. Ale mi ho zastavíme,“ podotkl s odhodláním. „Zničíme ho, aby už nikdá nemoh nikomu a ničemu škodit. Naleznem jeho skrýš, objevíme jeho slabiny a pak…“ zachechtal se rytíř. „Ve jménu krále, pod láskyplnou ochranou naší paní Uniry, jej pošleme do samotného Zatracení.“

Ridrich si vzpomněl na vlka a dost o těchto slovech zapochyboval, ale s rytířem se nehodlal přít. Musel se rozhodnout, co udělá dál. Mohl odejít, což bylo něco, co by velice rád učinil, ale měl dojem, že tím by si nijak nepomohl.

Zbývali tedy, alespoň dle vlka, jen dvě další možnosti. Pomoc tomu děsivému monstru jen bohové vědí s čím, nebo zemřít. O smrt nikterak nestál a temnotě se mu také nechtělo pomáhat. Ale kdo ví, co vlk požaduje? Mohl požadovat za pokoj a klid Ettiena. V tom by Ridrich velký problém nespatřoval. Rytíř byl šílený a v mnohém nebezpečný. Jeho smrt by ulevila mnohým lidem a dalším by přinesla ochranu. Jenže vlk mohl také žádat životy nevinných, či zvěrstva dalece přesahující lidský život.

„Pojedu se podívat do lesa,“ rozhodl nakonec. „Ty zatím prozkoumej okolí vesnice, sleduj je a večer mi povíš, cos objevil. Pokud jsou to démoni, mají jistě nějaké svatyně či dělají nějaké rituály, které musíme znát. Nesmíš se však odhalit, jinak nic nezjistíme a mohou proti nám svou moc snadněji použít.“

Ettien přikývl a s nově objevenou horlivostí se začal připravovat, zatímco Ridrich s minimálním nadšením začal zkoumat svůj meč. Nejen monstrum mu dělalo starosti. Obyčejní vlci budou jistě také nebezpeční. Bude muset být maximálně opatrný.

Ač si svým rozhodnutím nebyl příliš jistý, rozhodl se. Ať se tu dělo cokoli, vlčí monstrum bylo jediné, které mělo nějaké odpovědi. Ridrich se nemohl vrátit před svého bratra bez odpovědí. Kdyby tak učinil, čekala by jej hladomorna, mučírna a nakonec poprava. Mohl také utéci a před bratra se nikdy nevrátit, ale strach o matku byl přeci jen silnější. Mnohokrát se za něj matka postavila, několikrát dokonce přijala trest za něj. Špatně by se jí odvděčil, kdyby jí nyní opustil. A tak mu nezbývalo nic jiného než čelit samotnému vyslanci temnoty.

Ridrich se vydal po cestě k vesnici. Neměl chuť vstupovat do lesa dříve, než to bylo nutné. K vesnici však dojít nehodlal. Jakmile usoudil, že je palouku nejblíže, vstoupil do lesa. Okamžitě na něj dolehla atmosféra místa, ale byl již připraven a nenechal se nijak zaskočit.

Ridrich, aby se více ochránil, si přitáhl blíže k tělu okraje svého pláště a zcela se do něj schoulil. Hlavu stáhl mezi ramena a lehce se přihrbil, aby lépe vzdoroval nepříznivému pocitu. Opatrně a tvrdohlavě kráčel dál, ač se ho celé tělo snažilo odradit. Marně. Krok za krokem byl blíže svému děsivému cíli.

Blázne. To slovo mu proběhlo neočekávaně myslí a Ridrich mírně zakolísal. Přesto udělal další kroky. Přišel sis pro smrt nebo jsi přišel pomoci? Ridrich přemýšlel, zda se mu ten hlas jen zdá. Zda jej také nepostihuje šílenství, jaké postihlo Ettiena. Přesto se rozhodl odpovědět. „Přišel jsem zjistit, co vyžaduješ. Přišel jsem pochopit, co se zde děje a jak napravit to, co se zde odehrálo.“ Nic už však neodpovědělo.

Ridrich vstoupil na palouk a zamrzl na samém okraji. Vlk byl ještě děsivější než v noci. Seděl vprostřed palouku a upřeně se na Ridricha díval svým plamenným pohledem. Jeho temná srst jako by pohlcovala veškeré světlo z okolí a tím působil ještě mohutněji.

„Přišel jsi,“ podotkl vlk lehce znuděným tónem.

„Ano,“ nalezl hlas Ridrich a postavil se více odhodlaně. Ruku položil na jílec meče, ač věděl, že jakýkoli souboj by dopadl v jeho neprospěch. „Přišel jsem. Chci porozumět tomu, co se stalo.“

Vlk si odfrkl. „Byl bys první, kdo by tak učinil. Všichni ti tady měli stejnou volbu… až na toho blázna, co to všechno začal. Oni vyvolili smrt. S mečem v ruce mě vyzvali na souboj,“ odfrkl si vlk pohrdavě. „Jako by někdy mohli vyhrát. Ty však nevypadáš, jako udatný rytíř hledající slávu a obdiv.“

„Chci jen porozumět tomu, co se zde odehrálo a zabránit dalšímu úmrtí. Můj bratr žádá totéž… a také trest těm, co způsobilo ono neštěstí.“

Vlk se zachechtal. „V tom případě přicházíš pozdě,“ poznamenalo monstrum. „Všichni viníci leží zde, mrtví. Až na jednoho rytíře, co se podílel na smrti kovářovi ženy.“

Ridrich se na vlka zadíval. „Takže ten, kdo pověděl kováři způsob, jak zkázu přivolat, je také zde?“

Vlk zavrčel. „Ne, on uniká. Jeho jméno nikdo neslyšel a jeho tvář je zahalena v mlze. Ten, kdo vše připravil, stále kráčí po této zemi a jeho trest je v nedohlednu. Toužíš snad nalézt viníka? Chceš pátrat roky po tom, co ani ti nejmocnější nemohou odhalit? Troufáš si. Velmi si troufáš,“ zabručel vlk a jeho ohon se několikrát zakomíhal z místa na místo. Monstrum se následně zvedlo a udělalo několik kroků do strany. „Ale viník není důležitý.“

„Ne? Co když někde jinde se ten smrtící mrak znovu objeví?“ naléhal Ridrich a udělal nevědomí krok směrem k monstru. „Co když jinde budou lidé znovu umírat? Co pak? Proč riskovat další životy, když tomu můžeme zabránit?“

„Další zkáza?“ nadhodilo monstrum toužebně, ale pak potřásl hlavou, aby se mu rozvlnilo celé tělo. „Na zábavu není čas. Jsou důležitější a přednější věci, než je zkáza a smrt. Než je samotná temnota.“

„Jsi tedy služebník Sertha?“ zeptal se zaujatě Ridrich. Vlk se rozesmál, ale na otázku neodpověděl. „Co je tedy přednější, než tvůj úkol?“ povzdechl si nakonec šlechtic.

„Nezdáš se hloupý, ani bláhový. Uvidíme, třeba bys mi skutečně mohl pomoci,“ přimhouřil vlk oči a stočil se celým tělem směrem k Ridrichovi. „Uvidíme, uvidíme,“ zamumlalo monstrum a znovu se usadilo. „Jistě znáš příběh Uniry a Sertha. Sestry a bratra. Světla a temnoty.“

„Ano. To jednou plakala Freya, samotná matka zem, osamělostí. Její manžel, pán noci, k ní přicházel jen část dne, a i tak jí byl vzdálený. Plakala tak mocně, že stvořila všechnu vodu. Pak se její nářek změnil v hněv a zrodily se sopky. Když zpívala, zrodil se vítr, a když vzdychla, zrodily se mraky. I přes to všechno nebyla nijak šťastná. Toužila, aby se život zrodil z jejího těla. A tak, když v nejtemnější dne tančila s manželem, vyslovila své přání. Fidral, pán noci, jí vyslyšel. Na přelomu dne a noci počala Freya s manželem dvojčata. Následujícího dne Freya začala na sklonku dne rodit. Za noci se zrodil prvorozený Serth a za brzkého rána se zrodila Unira.“

Vlk pokýval hlavou. „Ano. Dvojčata. Svázaná krví i sourozeneckým poutem. Jeden bez druhého nemůže žít,“ prohlásil vlk. „Smrt jednoho přivede zkázu druhému. A co víc, budou-li zničeni oba dva, zanikne veškerý svět. Životy všech, jsou postaveni na rovnováze Uniry a Sertha. Rovnováhy, která nesmí být nikdy narušena.“

Ridrich se podmračil. „Co je to za hlouposti?“ zvolal mírně pobouřeně. „Proč by paní Unira nemohla vládnout sama? Copak by bez temnoty nebylo lépe? Nikdo by nekradl, nezabíjel, spory by nebyly…“

Vlk se začal smát. „Bylo by lépe? Bez temnoty?“

„Ovšem že ano,“ zvolal obranně Ridrich. „Třeba… třeba hospodáři. Když jednomu zemře kravka stářím, druhý by se podělil o mléko bez jakéhokoli zdráhání. To by bylo lepší.“

Vlk vycenil se bělostné zuby v pobaveném úšklebku. „Ale není sobectví takový dar přijmout, když se mi nedaří? A není to sobectví známkou temnoty? A co teprve, když se nezadaří mnohokrát? Budou se dva dělit o jedno? A co když nebude jen jeden, co nebude mít štěstí, ostatně štěstí není v rukou ani Uniry ani Sertha, je tedy nestranné a postihuje každého náhodně. Co se tedy stane, když ono štěstí postihne jen jednoho hospodáře z pěti? Rozdělí se o mléko všichni? A jak by to vypadalo? Každý by ml hrneček a všichni by strádali? A co teprve, udeří-li sucho a po něm hlad. Jedno pole neuživí vesnici. A hospodář mající toto pole bez temnoty bude nucen rozdávat. Nikdo však nebude moci přijmout. A tak sklizeň bude ležet ladem, protože pokud strádá jeden nebude moci, ze soucitu, žít v blahobytu druhý. Temnoty je třeba, mladý pane. Nebo snad nesouhlasíš?“

Ridrich na vlka mlčky hleděl. „Takže tvrdíš, že temnota je důležitá k tomu, aby lidé žili?“

„Nejen lidé,“ štěkl vlk a vyskočil na nohu. „To je problém s vámi lidmi. Jen vy a vy. Co lišky? Aby žili musí zardousit zajíce. Není tohle zlo? A co stromy, dusící svými korunami rostliny pod sebou? Ne, temnotu potřebuje všechno živé, ale stejně tak světlo,“ podotkl vlk mírně neochotně a hořce. „Serth a Unira jsou důležití,“ zabručelo monstrum. „I když… je Serth důležitější,“ podotkl vlk, pozvedl hlavu a s jakousi noblesou a zakomíhal tlapou.

Ridrich potlačil odfrknutí. „Jak pro koho, je Serth důležitější,“ neodpustil si nakonec. „Já bych raději, aby Unira převládala.“

Vlk zavrčel. „Nesmysl. Unira by všechno a všechny zahubila.“

„To Serth taky.“

Vlk se na něj znechuceně zadíval. „Zabil jsi toho muže?“

„Ne.“

„Blázne!“ štěkl vlk. „Ten člověk bude působit potíže. Měl bys ho zastavit jednou provždy, než se stane neštěstí. Mohl by dokonce přivodit zkázu a smrt mnoha lidem. Pokud se tak už nestalo.  Jeho skutky však mohou způsobit mnoho potíží a neštěstí. Učiň tomu přítrž, než bude pozdě. A teď, pomůžeš mi?“

„Stále netuším s čím,“ zamračil se Ridrich.

„Pomoz mi, nebo zemři!“ poznamenal vlk s úšklebkem.

„Nemohu ti pomoci, když nevím s čím,“ stál si za svým Ridrich. Nehodlal dát své slovo na něco nekalého. Netušil, před kým stojí. Serthův služebník mohl požadovat cokoli a pokud by dal své slovo na oko, mohl být tvrdě potrestán samotnými bohy. A jejich tresty nebyly mírné ani krátkodobé. Bude muset být opatrný. S bohy nešlo smlouvat a jejich služebníky také ne. „Pověz mi, co požaduješ a já se rozhodnu, zda ti pomohu, či nikoli. Ale bez vysvětlení mé slovo nezískáš.“

„A pak?“ nadhodil vlk a upřel na něj svůj plamenný pohled.

„Ani pak ti nemohu zaručit, že se rozhodnu ti pomoct.“

„Pak zemřeš,“ podotkl vlk prostě.

Ridrich se zachvěl, ale nalezl v sobě kuráž a hrdě se vlkovi postavil. „Raději jedna smrt, než smrt násobná. Raději položím svůj život než se dívat, jak umírá mnoho dalších.“

„Tvá volba…“ postavil se vlk na nohy, rozkročil se a naježil srst za krkem.

„Zadrž. Neřekl jsem, že nepomohu. Jen žádám vysvětlení,“ prohlásil horlivě Ridrich a do hlasu se mu vkradl strach a úzkost. „Pověz mi, s čím mohu pomoci a já učiním volbu.“

Vlk ho začal obcházet a upřeně jej pozoroval. „Budiž,“ zabručel nakonec. „Nejsem služebník Sertha,“ řekl vlk a Ridrich se začal otáčet za monstrem. Monstrum se najednou zastavilo a Ridrich s ním. „Když mě povolali, nemohl jsem volání odmítnout, ač jsem chtěl. Byl jsem vyrván ze světa bohů a spadl sem. Uvězněn v tomto světě, bez možnosti návratu. Jen člověk ochotný mi pomoci a učinit co je třeba, mě může navrátit zpět. A musí se tak stát velice brzy, jinak všechno zanikne!“

Ridrich se zamračil. Nerozuměl tomu, co vlk říká, dokud se vlka nezmocnil temný mrak. Netrvalo dlouho a mrak se rozptýlil, aby odhalil temně oděnou postavu.