Začátek
Každý z nás svede mnoho bitev. První je bitva o život. Je to jedna z největších bitev, co musíme svést. Tím to však nekončí. Poprvé se nadechnout, vykřiknout… usmát se.
Pamatuje si někdo radost z toho, když jsme se poprvé posadili? Jaké to bylo, postavit se? A co teprve, když jsme udělali ten první krok. Jak těžké to muselo být? Dnes? Kolikrát za den se zvedneme, aniž bychom si uvědomili, co děláme?
Začátky jsou vždycky těžké a vždycky máme nějakou pomoc, oporu či vzor. Linky, podle kterých dokážeme napsat naše první slova. Časem ale tyto věci nepotřebujeme a dáváme všem našim činům vlastní styl. Nikdo nepíše stejně, jak nás učinily ony první linky. Nikdo nechodí ani nesedí tak, jak tomu bylo před mnoha lety při našem poprvé.
Když jsem napsala poslední kapitolu, uvědomila jsem si, že mám stále méně a méně času. Nastávalo mnoho změn v mém životě a já se jim musela postavit s veškerou silou, co jsem v sobě měla. Zařekla jsem se, že budu dál pokračovat v tom, co mě baví – psaní. Jenže moje překážky byly tak náročné, že jsem neměla čas, přesto jsem psala. Když jsem však překonávala jeden problém za druhým, přepisovala jsem napsané řádky zas a znova. Nikdy jsem nebyla spokojená.
Štvalo mě to? Netušíte, jak moc.
Zařekla jsem se, že si dám pauzu, nebudu nijak vstupovat na stránky a počkám, co se stane. Pokud budou povídky na stránce, budu zase psát.
Vrátila jsem se na stránky a byla překvapená. Moje tvorba tam stále byla. Prošla jsem si jednotlivé povídky a pokusila se něco napsat. Jenže to nešlo. Nedokázala jsem to a asi už nikdy nedokážu. Ne proto, že bych zapomněla psát, ale proto, že tohle všechno byla opora. Ruce co mě přidržovaly, když jsem se pokoušela chodit.
Dlouho jsem váhala, co dál. Nakonec jsem všechnu tu práci, co se zde nacházela, smazala. Mám ji u sebe, ale je schovaná. Nebudu se zlobit, pokud se najde někdo, kdo ji bude chtít místo mě dokončit. Já bych však ráda zkusila jít vlastní cestou a zkusila něco svého. Nevím, zda se to bude líbit, ale psaní mě vždycky bavilo, naplňovalo a těšilo.
Chápu, že jste asi byli překvapení, když vše bez jediného slova zmizelo, když jsem se odmlčela a nic neřekla. Neměla jsem to v plánu. Neustále jsem něco zkoušela, neustále jsem věci odkládala a než jsem se vzpamatovala, uplynulo spousty času. Stále nemohu uvěřit, že to není včera, co jsem napsala poslední vydanou kapitolu.
Netuším, zda tohle někdy někdo přečte. Nedivila bych se, kdyby nikdo již tuto stránku nenavštěvoval. Ale psaní mě uklidňuje a pomáhá v těžkých dnech. Budu ráda, když se najde aspoň někdo, kdo si tohle přečte, a ještě raději budu, pokud to, co budu vytvářet, někoho potěší.
Nemohu říci, co přinese budoucnost, ale chci se pokusit o své první samostatné krůčky. Možná to nevyjde tak, jak bych ráda, přesto mi na tom nezáleží. Chci na tohle pohlížet jako na nový začátek. Doufám, že v tom nebudu sama. Těším se.
Mám v plánu vydat první dílko o svátcích. Tak snad mi do toho nic nespadne a vše proběhne tak, jak plánuji. Děkuji za trpělivost i za přízeň.
ZaZo
Komentáře
Přehled komentářů
Je jsem rada ze se s ozvala a poslala bys mi na mail tý tvoje povídky co si napsala jana.kovarova16@seznam.cz moc ti děkuji
Jana⁹
<3
(Asako, 3. 7. 2019 16:24)Mrzí mě že jsi ty povídky smazala, ale moc se těším až sem dáš novou kapitolu (*^▽^*)
Hodně štěstí v novém psaní
(Lencl, 1. 7. 2019 15:11)
Chápu jak se cítíš, prošel jsem si něčím podobným, akorát s tím, že jsem přestal psát. Moc se těším co vzejde z tvého pera, protože tvoje povídky patřily mezi mé oblíbené a věřím, že tomu zůstane i nadále. Budu se těšit na to, co tu přibude. :)
PS: psala si, že i když jsi ty povídky smazala, ale máš je u sebe, byla by jsi mi je ochotna poslat? moc se mi líbily a čas od času jsem je četl dokola, kdyby ano, tak můj mail je bauer12@seznam.cz, případně děkuji :)
Radost
(Jana, 8. 7. 2019 18:26)